Táborová kronika Lhota 2017

TÁBOROVÁ KRONIKA

DEN 1

Bože! Co se to stalo??? Kde to jsme??? Kdo jsme??? A co budeme dělat??? Aaaaale, je tady krááááásně!

Tak možná tohle to běželo hlavou všem osmnácti přeživším! Byl to šok. Nikdo si nic nepamatuje, co se vlastně stalo, nikdo neví! Až…na Evu a Katku (vedoucí tábora, pozn.autora).

Katka: „Tome, jak se tvoří předpřítomný čas?“

Tomáš: „Vůbec si nevzpomínám. Jaký čas?“

Katka: „ Ví někdo, jak se anglicky řekne stopovat?“

ticho…

A jéje. Ztráta paměti je opravdu dokonalá. Je nutné zopakovat minimálně slovní zásobu, aby ty mladé mozky začaly trochu fungovat a vymyslely plán, co dál. Nejdříve tedy rozhýbeme těla. Protože tělo je schránka mozku a když ho rozhýbeme, zahřejeme mozek a snad se začne něco dít. Jednoduchá hra ROLNIČKY! R O L N I Č K YYYYYYYYYYYYY. Hm hm….nebude to jen ztráta paměti, ale celková mozková dysfunkce. Práce tedy bude ještě náročnější, ale MY TO DÁME!

Pojďme zjistit, co se stalo. Po táboře jsou rozesety indicie. Ve družstvech je posbíráme a dozvíme se, co se stalo. ……………….BOING 747, ….Mayday, mayday, smoke …PACIFIC OCEAN,…

Je to jasné! Ztroskotali jsme letadlem! A když se rozhlédneme, je nutná hygiena! Přesněji, ukliďme ty mrtvoly! Jak řekli, tak udělali! Bylo to náročné. Pohřbívání zesnulých není ani trochu jednoduché. Neustále se nám trhá materiál a vykopat hroby….no nic. Nechme je raději tak a udělejme pěkný náhrobek! Umělecký duch je cítit ze všech! Z výrazů nás pozůstalých lze vyčíst, že smutníme (s úsměvem).

 

Po kořínkovém obědě je potřeba zkrotit čas. Abychom aspoň trošku věděli, jak jsme tu dlouho, kolikátého je a kolik je hodin! Takže: přesýpací hodiny, sluneční hodiny a kalendář. Ve třech skupinách to jde jako po másle! Pravda…fyzika, astronomie, ba ani chemie či podobné disciplíny nám nejsou zcela blízké a tak se trochu trápíme! Nakonec byl i ten zatracený čas pokořen a vše se povedlo. Dokonce i jakš takš skoropřesně!

 

Mimochodem, některé hlášky dysfunkčních mozků stojí za to: „Potřebujeme ještě deset vteřin mouky!“

 

Seznámili jsme se také s místní divou zvěří. Mírumilovný medvěd v podobě zlatého retrívra nás nejen potěšil, ale také nám vypil téměř všechny zásoby vody.

 

 

DEN 2

Hned z rána bylo jasné, že na pustém ostrově, plném nádherných písečných pláží, šumícího moře a kokosových palem, nejsou ty sakra chladné noci nic moc. Je potřeba si udělat příbytek. Písek nám zalezl až…vlastně ani nechceme vědět, kam až! Komáři a jiná havěť nás žrala celou noc a nemluvíme o těch divných zvucích! Rozdělíme se tedy na tři skupiny a jdeme do džungle (místní Lhota les, pozn.autora)!

 

Cesta byla náročná. Někteří spolubojovníci jsou raněni (jedním členem tábora je dvouletý Hugo,pozn.autora)a vezeme je v kárce, kterou jsme našli v troskách letadla. Zpomalují nás. Nezabijeme je a nepohřbíme se zbytkem mrtvých??? Ne, nejsme sadisti! Cestu jsme nakonec zvládli. Zpocení a unavení krátce odpočíváme. Pomalu se rozhlížíme a zjišťujeme, že máme kolem nejen dostatek materiálu na stavbu „shelters“, ale také další jídlo – houby (babky, pouze…i tak je berem).

Hadry z ohořelého vraku letadla, klády, klacky, šišky + každá skupina kladívko a 5(!!!) hřebíčků. BOŽE, CO S TÍM??? – lámou si hlavu především dívky. Chlapci a chlapi neváhají a řeší! Staví, bouchají, nosí, svaly se jim rýsují a holkám se kolena podlamují! Pod tíhou dřeva, které jim kluci poručili donést. Nicméně, makají a do všech příbytků se nacpou VŠICHNI ze skupiny!!! Velká paráda! A celkem dobře to i vypadá. Trošku zamést a vymalovat a domečky jak lusk!

 

Čeká nás cesta zpět! Přes ty kopce, hory a doly už to nezvládneme. Je nutné jít „delší, ale za to horší cestou“. V našem případě ta horší byla v podobě pole, přes které se stateční mladíci vystřídali s nošením onoho již zmíněného vozítka pro raněné. Zvládli to! Jsou to borci!

Odpočinek je na místě a věnujeme se volné zábavě s anglickými hrami. Co kdyby se nás rozhodl navštívit anglicky mluvící domorodec nebo dokonce zachránce….

 

DEN 3

Máme hlad! Třetí den o kořínkách a babkách nás vyčerpává! Je znova potřeba zjistit, zda se naše mozky posunuly někam dál. Začínáme tedy den hrou. Na blbečky. Jde nám! A překvapivě dobře! Super! Tím jsme zjistili aspoň malý pokrok.

Teď ale to nejdůležitější….JÍDLO!!! Musíme si nejdříve zopakovat vše,co jsme se doposud o jídle naučili. Je to náročné, ale vzpomínáme na spoustu anglických slovíček a společnými silami se i něco nového přiučíme!

Další challenge na cestě. Ve skupinách hledáme jídlo po celém ostrově. Musíme ale tak, aby nám ho domorodci nebo zvířata či jiné živly neukradli! Vítr je proti nám a pamatovák tety Evy taky. Ještě v pátek nacházíme zbytky! („Schovala jsem jich 20!“ - v pátek jsme našli číslo 28 :-D)

Z nalezených potravin jsme sestavili menu na 3 dny. Pravda, některé kombinace jídel nám možná způsobí menší zažívací potíže – jablko a sůl, nebo vajíčko a fazole, ale my se toho nemůžeme bát, MÁME HLAD!

Jde do tuhého! Budeme vařit! Některé nalezené ingredience vypadají podezřele. Až moc zdravě. Dýně Hokaido nebo cuketa nejsou z našich nej favoritů. Najdou se ale tací odvážlivci, kteří se pouští do této výzvy a ANO, přidávají si je do svého „balíčku“. Našli jsme alobal. Jupííííí. Uděláme oheň, šupneme ingredience do alobalu a jupí s tím do ohně! Jenže!!!! Máme jen 3, slovy tři, sirky. Ještěže máme Petra ! Je prostě superchlapcem! Oheň máme, balíčky taky! Strááááášně obrovitánská božoboží dobrota z toho je!!! Mlaskání je slyšet až v Evropě! Ono totiž: „Udělali jsme to odpovídající našim vařícím skillům!“

 

Po takové mňamce je potřeba zkrotit žaludeční šťávy patřičným odpočinkem na trampolíně, klouzačce nebo houpačkách. Samozřejmě, vše z trosek letadla. A potom to přišlo! VODA! Ta životadárná tekutina! Je nutné ji zajistit na další pobyt!

Bohužel, je zde šílený terén. Nedá se, než přeskakovat a když nemáte k dispozici ruce, předávat kelímky vody z úst do úst! K tomu trochu řehtání a prodloužení si života minimálně o 3 dny.

 

DEN 4

Vybíjená!!! Dost se u toho potíme, ač jsme zpomalení jak šneci. Eva s Katkou se lehce hroutí a křičí jak trenéři Manchesteru United. Nepomáhá to! Jsme prostě unavení! Chtělo by to nějaké vzrůšo! A navíc, zásoby jídla se krátí. Je potřeba ulovit nějaké zvíře. Rozhodnut. Chlapi jdou do lesa, sehnat materiál na zbraně a ženský jim mezitím nachystají překvápko pro potěchu oka – ušijí ze zbytků látek a jiných materiálů oblečení a chlapům udělají módní přehlídku. Joooo.

Oba týmy, chlapecký i dívčí jsou zabráni do svých povinností. Atmosféra pomalu houstne, je jasné, že chlapi budou muset „vraždit“ a holky se budou muset natřásat. Sem tam je dokonce slyšet i angličtina, jak se někteří snaží přerušit to uširvoucí ticho – ironie, řvou, ječí, řehtají se a zase ječí :-D

Zbraně vyrobeny, medvěd na obzoru! Vzduchem sviští oštěpy a šípy. Medvěd zasažen! Minimálně jedním šípem. Pár oštěpů je vejpůl. Máme ještě řezné zbraně. Možná tu hrušku radši rozbijeme kladívkem, moc to neřeže…

 

Módní přehlídka je tu! Z děvčat je cítit nervozita. Modelky jsou nádherné, modely vynalézavé, variabilní! Kvalita vysoká a my se nemůžeme nabažit okouzlujících návrhářek, pečlivě popisujících každičký detail jednotlivých kusů oblečení – ANGLICKY!

 

Někdo našel těstoviny (děkujeme báječné mamince Davida, která je pro nás uvařila a ty dva obrovské kastroly dovezla, pozn.autora) a je tu i omáčka!!!! a sýýýýýýýr!!! Božínku, to jsme se zase nadlábli!

VYBÍJENÁ č. 2. Možná jsme se jen potřebovali pořádně nadlábnout! Tentokrát jsme hbitější, ostražitější, prostě lepší! Balóny sviští sem a tam, vyráží dech nejen na hřišti, ale i rozhodčím…

DEN 5

Rozehřívací hry nám jdou jako po másle. Nejvíce ta blbečková! Prostě ji milujeme! Vybíjenou hrajeme jako Jarda Jágr hokej, když v tom………

 

Sladká hudba a něco...velmi barevného se k nám blíží jakýmisi tanečními kroky. Jedno je velké, další tři malé barevnostni s ní. Vypadá to na domorodou ženu v tradičním kroji a její tři robata. V tu chvíli někoho napadne, že by to mohla být naše spása, naše záchrana!!! Snažíme se o komunikaci! Heeej, mluví anglicky! Super! Vysvětlujeme, co se stalo a že potřebujeme pomoc! Dozvídáme se, že tudy v nejbližší době proletí několik letadel či helikoptér, nejsnazší způsob je udělat nápis HELP pomocí našich těl! YES! Povedlo se a snad nás i někdo viděl!!!

Čekáme na záchranu a ona báječná domorodkyně (Karoline Růžičková – rodilá mluvčí z Kanady, vdaná v ČR, pozn.autora) se nás zatím ujímá a vytváří nám program! Dozvídáme se super nové věci, nejen o místě, kde jsme ztroskotali, ale hlavně o Kanadě, která byla rodným místem oné ženy. Jak se na ostrov dostala ona, jsme se bohužel nedověděli.

 

English, English, English. To bylo heslo pátého dne. Bylo to pro některé, zejména mladší spolubojovníky, velmi náročné. Jenže táááák hrozně zajímavé, že jsme prostě nemohli jinak. A ty písničky o sobovi nás dostali! Nejen, že jsme si zazpívali, ale taky jsme tančili a pořádně si zablbli.

 

Největší odměnou za celých pět dní strávených na pustém ostrově, byly nejen ty báječné diplomy, ale hlavně záchrana v podobě pizzy!!!! Jupí a hej, zaplaťpánbůh za civilizaci!!!